CatyKaty

Dnešní slohová práce z češtiny mne inspirovala…no, minimálně do té míry, abych se rozhodla zase něco zplodit.

Téma “Milý světe (dopis s prvky úvahy o tom, co mě trápí)” je docela zajímavé, takže bylo zprvu mým favoritem. Nicméně po téměř půlhodině přemítání, jak na oslovení “Milý světe” navázat, zda oslovovat TEN svět či TY lidi anebo TO lidstvo, jsem zabředla do bezvýchodné úvahy o tom, že lidé umírají každou chvíli a mnohdy nestihnou říct všechno pěkné, co by rádi řekli. A to vše z jednoduchého důvodu - každý chce nejdřív slyšet to horší, čehož je zpravidla více, tudíž na příjemné věci nezbývá většinou čas. Touto úvahou jsem chtěla naznačit, že než strávit život sdělováním ošklivých věcí, měli bychom se zaměřit na ty pozitivní. Abychom to nepříjemné ale tak úplně nepřeskočili, můžeme to světu sdělit vše najednou, například psanou formou.

A právě to byl zádrhel. Ať jsem přemýšlela jak jsem chtěla, nic ošklivého (a použitelného) mě nenapadalo. Nemůžu si přece světu stěžovat (rozhodně ne v školní slohové práci), že mě bolí koleno a v písemce z francouzštiny jsem udělala tak pitomý chyby, že ani sama nevím, jak se mi to podařilo.

Nebudu přeci světu tvrdit, že mě trápí hladomor v Africe. Jistě, je to strašné, ale že by mě to trápilo, to rozhodně ne. Člověk je od přírody tvor sobecký a je také dáno, že pokud se neštěstí netýká jeho samotného, nebo alespoň jeho nejbližšího okolí, vůbec se tím nezaobírá. Stejně tak koukám na násilí na amerických školách, na pašeráky nebezpečných drog, na nesmyslné náboženské rituály, při kterých se lidé doslova mučí… ale jakmile někdo kouří nebo se oddává alkoholu, v mých očích je mnohem horší než masoví vrazi (no, i když on takový kuřák taky přispívá k zabití spousty nevinných lidí). Důvody zcela osobní a soukromé. Takže ano, trápí mě, když lidé kouří nebo pijí alkohol. Rozhodně o něco víc, než hladomor, tsunami a zemětřesení a všechny ty věci, na které se vybírají peníze, včetně maturitních večírků “chudých” studentů maturitních večírků, kteří se převlékají za pastelky a gorily a když jim člověk řekne, že nemá u sebe peníze (což je pravda, kdo by v pondělí čekal poslední zvonění - už asi PÁTÉ (!!!) za poslední dva týdny), tak chudého studenta/studentku gymnázia postříkají octem. To je ta cena za pravdomluvnost.

Ach, to je další věc, která mě “trápí”. Lepší slovo by bylo “vadí”. Opravdu už mi to připadá, že to nejsou ani maturanti, kdo mě pořád zastavuje a chce mě obrat o všechno, co mám, stříká mi ocet na kapsu s mobilem/mp3jkou (DEBILOVÉ!) a říká “Přispěj na maturitní věčírek!”
Vážně přemýšlím, že uspořádám takové malé “poslední zvonění”, převleču se za něco bizarního (třeba za fixu) a půjdu na autobusové nádraží vybírat příspěvky, které samozřejmě půjdou do mé kapsy. A na zastrašování mládeže a starších lidí si vezmu lahev octa, to prý zabírá. V případě nouze pak můžu jít vybírat na nemocné děti (”Paní, přispějte na nemocné děti!” “Já jsem taky dítě a mám chřipku…” “Ale prosimvas, vám už určitě 18 bylo!”). Tsss.

A taky mě mrzí, že kdykoliv něco chci, je to moc drahé. Jako například zámek u jezera, hobití nora nad Prahou, parník anebo zvuková izolace mého pokoje (ve vedlejší místnosti přebývá hlučná sestra, které vadí každý můj pohyb, ze všeho nejvíc převalování v posteli, chození po pokoji, otvírání a zavírání skříní a taky psaní…).

A momentálně mě trápí moje pravá ruka, docela bolí. Slohovka, větší písemka z angličtiny a dopisování zeměpisu jí moc neprospělo. Půjdu ji raději uložit do postýlky.