CatyKaty

aneb zpátky do minulosti, zavzpomínat na génia… and we all shine on.

Pepa táhne Verču do jednoho křoví silou 100 N, Honza (Franta) ji táhne do druhýho křoví na opačnou stranu silou 70 N. Kdo vyhraje? Pepa. Proč? Protože je hezčí.

PS: Koledoval jste si o to.

… budu velká,

• budu bydlet v malém domečku na okraji velkého města
• budu mít malou svatbu, na kterou polovinu z vás nepozvu
• budu mít šikovné povolání, které mě bude docela bavit
• budu mít dvojčátka, abych se vyhnula konfliktům mezi starším a mladším sourozencem, v němž je ten výrazně mladší pravidelně agresorem
• napíšu román, který nazvu v = a . t, aby pan profesor Komsa věděl, že ten vzorec už nezapomenu
• budu tak úspěšná, že mě v druhé sametové revoluci v srpnu 2020 davy rozvášněných lidí dosadí na post první české prezidentky

…budu prezidentka,

• udělám konec všem hloupým tradicím, jakože prezident bydlí kdesi, blabla…
• rozhodnu, že se v ČR bude platit českou korunou a ne eurem
• zruším tkaničky, protože strašně zdržují provoz u skříněk v našem ústavu
• zavedu další výdejní pult v naší jídelně (kdo tam má stát pořád jak trotl)
• oživím pana Masaryka a ustanovím ho čestným prezidentem
• budu tak oblíbená, že až se po vypršení volebního období rozhodnu nekandidovat, bude národ plakat a prosit, abych zůstala

…nebudu prezidentka,

• budu bydlet dál poklidným životem v malém domečku na okraji velkého města se svým úžasným manželem a dvojčátky
• budu se dál věnovat své původní profesi, ale protože už budu mít pár peněz bokem z prezidentování, budu ve volném čase chodit na fotbal na Sigmu, abych se podívala, jak to Messimu a Pirlovi jde; občas přitom pokecám s Inzaghim apod, takže se budu i nadále vzdělávat v jazyce italském
• napíšu knihu o politice mého mládí “Prasečina a jiné veselé příhody”
• budu nostalgicky vzpomínat na své dětství a říkat, že tehdy to bylo lepší

…budu ležet na smrtelném leknínu,

• vzpomenu si na vás všechny a ty pitomý fyzikální vzorce
• takříkajíc se ohlédnu, abych viděla, že moje děti jsou well behaved
• zasměju se při vzpomínce na pitomou slohovku z angličtiny ze dne dnešního (19/01/2009) na téma “sweet dreams” do které jsem zakomponovala popeláře, co jede na Mount Everest do Ameriky a pak se rozčiluje, proč mu nikdo neřekl, že Čína, Tibet a podobný malinký zemičky jsou v Asii; přičemž z toho vyplynulo, že je lepší chodit do školy, než utratit tolik peněz za letenku a pak z toho nic nemít
• zanadávám si naposled na tenhle prohnilej svět, kde mladí blbečkové s vyčuhujícíma spodkama, což je fakt jako hodně sexy, okopávají stěny a vyřvávají na městě sprostý slova a pak se mě má mladší sestra pořád dokola ptá na význam jistých slov, o kterých mnohdy slyším poprvé (nebo podruhé, ale nechci to přiznat)
• uvědomím si, jaké jsem to měla štěstí, že jsem na tom nejnepravděpodobnějším podivném místě, uprostřed zvláštních temných časů, potkala toho nejvhodnějšího člověka pro zbytek života…

…umřu,

• doufám, že mi odpustíte, že jsem vás nepozvala na svatbu
• taky doufám, že mi odpustíte, že jsem vás třeba občas na ulici nepozdravila (bez brýlí jsem naprosto slepá)
• chci být spálena a rozptýlena po Dlouhé Loučce, abych mohla strašit pana profesora Heinze…pokud mi nedá dvojku z chemie:D …pokud mi ji dá, tak chci být vsypána do Vltavy, vlít se do Labe a s trochou štěstí procestovat co největší kus světa…snad se ten můj prach hned neusadí…
• chci, aby všechny mé desky Jarka Nohavicy zdědil ten, co před chvílí řekl, že jsou to “děsný” písničky; kompletní diskografii U2 odkazuji Ufonovi, aby si to sakra poslechl a přehodnotil, co řekl o Bonovi; Keane a Beatles ať si nechají mé děti a aspoň občas si je poslechnou a vzpomenou si, jaký měla jejich maminka dobrý vkus
• chci, aby mi na pohřbu pronesl slavnostní řeč nějaký normální člověk, ne ta paní, co tak divně rozsekává věty (”Přišli jsme sem…dnes…na poslední…rozloučení s maminkou…sestrou a babičkou…tetou… (…) …byl to dobrý…člověk plný…lásky a odhodlání…pomoci svým…blízkým i za cenu…vlastní oběti.”)
• chci, aby ten, kdo si tohle přečte jako první, dalších padesát let zachovával tyto stránky
• chci, aby toto bylo bráno jako moje závěť do posledního slova dodrženo (Dando, jestli ty U2 nepřijmeš, tak tě pomluvím u všech (v té dob už) nebožtíků z Iron Maiden apod.)

…tohle dočtete do konce,

• zatleskejte si a běžte spát
• přemýšlejte, co napíšete do závěti vy (a co mi odkážete) a pak mi sdělte výsledek…jen tak pro zajímavost;)

Nemám ráda YOUTUBE. Nemám ten server ráda za to, že maže oficiální videa v dobré kvalitě a nechává jen nekvalitní amatérské záznamy. A ještě míň ho mám ráda za to, že všechny kvalitní videa jsou díky tomu pitomýmu (prosím o odpuštění za ten výraz) serveru jen v USA. Kinda diskriminace, isn’t it?

Ale nebudem se rozčilovat a na oblibena videa kouknem jinde. Třeba TOŤ.

Po dlouhém a namáhavém hledání svých poznámek ohledně čtvrté (předposlední) laboratorní práce z biologie jsem tyto poznámky konečně našla. Třikrát hurá! Prohledala jsem snad všechno…a pak mě osvítila halogenová zářivka a mně došlo, že jsem tehdy měla jinej blok. No a pak už to šlo rychle. Menší problém ještě nastal, když jsem četla své poznámky a koukala, co to tam mám sakra napsáno. Například k mikroskopování, respektive k vytvoření prepatáru jsem použila krycí a podlé sklíčko, skalp a mikrosnop. Asi už na mě bylo pozdě.

Celé dopoledne jsem se divila, čemu se moje milovaná mladší sestra pořád směje. Když u oběda byla tak drzá, že dostala pohlavek, čemuž se začala smát tak, že u toho mlátila hlavou do stolu (odborně řečeno “chytla buchec”, viď, zlato) a potom téměř spadla ze židle, dospěli jsme k názoru, že za to může paralen hot drink v kombinaci s energitem, jelikož nic rozumnějšího nás nenapadlo. Eliška se chlámala dál a mezi jednotlivými záchvaty smíchu prskala, že těch energitů měla jen dvanáct a pití jen očuchávala. Když jsme byli zhruba uprostřed hlavního chodu, zeptala se mamka Elišky, proč nejí to kuře. Ta vykulila oči a šokovaně se zeptala: “TO JE KUŘE?”, potom se pořádně podívala a opět chytla buchec.

I nadále připravuji reportáž o vývoji uničovského grafitti. Máte se na co těšit (zejména nápisy jako “Leo DiCaprio je buzerant. PS: UMRZL” jsou lahůdky, které jistě drsným dětem ulice - a nejen jim - přinesou spousty radosti a potěšení) takže zůstaňte naladěni a až vám bude ráno zvonit telefon, hlaste se heslem “Halóó, tady Impulsovi!”

Langer: “Víte, jak nesmrkat?”
My: “Ne…”
Langer: “Nenosit s sebou kapesník. Já bez něj žiju už 38 let…”

Ondra: “Ten bůh je jen trestal…”
Langer: “Od toho tam byl, to je jak kantor…”
Mája: “Menší problém, kantoří nejsou bohové…”
Langer: “Ne? Podívej se na mě!”

Langer: “A tam byla ukryta archa úmluvy. Klidně si tam někam poznamenejte: Indiana Jones, první díl, oblíbený film pana Kuxe.”
Kdosi: “Má rád mimozemštany?”
Langer: “To já nevím, ale vím, co mu hraje z kapsy, když mu zvoní mobil.”

Langer: “A co vy tři grácie tam vzadu? Pojďte se rozsadit…”

Byla jednou jedna holčička a k Vánocům dostala krásný dárek…

…bílé rukavice, přesně takové, jaké si přála…

…taky chtěla prince na bílém koni, který by jí rukavice přivezl…

…a dostala ho:D

…princ přijel na barevném oři jménem Pendolíno, dal dívence rukavice a odvezl si ji do svého království…vzdáleného dvě hodiny, jak pádí Pendolíno, nejrychlejší kůň v celé zemi…

bílé rukavice měly kouzelnou moc…kde si je člověk nasadil, tam začalo sněžit…

a bylo to tak krásné, že se zasnoubili:D

a jeli na výlet do země skřítků, na tzv. Staromák…kde skřítci poskakovali kolem vánočního stromečku

potom se vrátili domů a šli spát…princ trpělivě čekal, než jeho nastávající usne, aby ji nerušil státnickými záležitostmi (chrápáním:D)

a potom usnul i on, a pokud je Pendolíno nevzbudil, tak tam spí dodnes… (a v šuplíku mají kouzelné rukavice:D)