CatyKaty

genialni, mluvi samo za sebe. ty bubny. aaaah. love’n'peace. V

I’m at a place called Vertigo (¿Dónde está?) lights go down and all I know is that you give me something …I can feel you love teaching me, how, your love is teaching me how, how to kneel, kneel…
Jezisi Kriste, to bylo genialni! chci tam znovaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!!!!!!!!!!

Yeah, Yeah, Yeah, Yeah, Yeah, Yeah, Yeah, Yeah, Yeah, Yeah, Yeah, Yeah, Yeah, Yeah

LOVE’n'PEACE

V

Až předkové mí do své vzdušné síně
mne jednou povolají k radosti mé:
až nehmotný se budu větrem plavit
či svahy hor jak mlžný opar zdravit,
nechť tam, kde vrátila se země k zemi
dát pomník nikdo neodváží se mi!
Ne co je zásluh v kámen vytesáno,
mým epitafem má být jméno samo.
Jestliže to ctí neověnčí rov,
čím by mi byla chvála plná slov.
To, jenom to mi musí postačit:
S tím vzpomínán, či zapomenut být!

(George Gordon Noel Byron)

Strome mých mladých let! Jak z hloubky oddechuje
koruna větví tvých, když vánek nad ní pluje;
teď sedávám tu sám, já jenž tu chodil všude
s drahými přáteli po zelené tvé půdě.
S těmi jsem chodíval, kdo v dálce rozptýleni
snad truchlí teď jak já nad časem, jehož není,
kdo cítili by též, že srdce spočinou tam.
Ty jilme ochranný, ty nade mnou jsi bděl
stíny svých haluzí, když soumrak nadcházel,
jako se skláníš teď, když znovu ležím tady,
žel bez těch myšlenek, jež hřály moje mládí.
Výmluvné větve tvé, jako by byly živé,
šeptají „vzpomeň si na to, co bylo dříve“
a něžným kýváním, hned nahoru, hned dolů,
jako by říkaly „dnes loučíme se spolu“.
Až jednou skončí osud mé putování,
až v srdci zavládne klid bez vášně a přání,
vždycky jsem myslíval, že by mi bylo milé,
pokud se něčím dá ulehčit ona chvíle,
kdybych tak nalezl útulek skromný, těsný,
pod stromem, který mne zkolébat uměl ve sny.
Smrt s pomyšlením tím už by mne neděsila,
kde srdce rádo dlí, zem by mu lehká byla;
zde bych chtěl jednou spat, kde moje mládí snilo,
spřádajíc naděje, z nichž nic se nesplnilo.
Chtěl bych tu spočívat, kde dítě hrávalo si
ve stínu omamné a konejšivé moci,
pod půdou kryjící místo, jež měl jsem rád,
promísen se zemí, v níž stopy mé jsou snad;
A lidé blízcí mi v mladosti požehnané
možná by vzpomněli, jak vzpomínám já na ně,
mí dávní druhové, památkou dnů těch spjatí.
A svět by zapomněl: co lepšího si přáti!

(George Gordon Noel Byron)

Musím vás vzdělávat, ne? Si toho važte, jsem to přepsala touhle svou hlavou!:D

Tím se vám snažím naznačit, že Hodiny zahálky stojí za přečtení.

…ten pocit, když je den příliš krátký a vy příliš unavení…když víte, že to sakra nestihnete ani kdybyste se přetrhli? A co s tím provedete? Budete se dál snažit, nebo se na to vykašlete? Hm?

…tu písničku kde se zpívá “and I don’t know what to do every day I wanna be with you, well I’ve lost the battle and I’m losing the war and I keep on asking myself what for, if you believe in fate and destiny then open your eyes and believe in me, believe in me….”

A věděli jste, že na mikroba v obalu* se musí atomovou hlavicí? 

* na bakterii v endospoře varem kolem 121° za vysokého tlaku

1. What’s your name?
Kateřina, heč!:D Katka. Kačka. Kate. Usually called Katie. I like my name. I really do.

2. Where did you grow up?
In a small village…and later in a small town. One day, when I’m grown up, I’ll live in a big city. Yep.

3. What is your relationship status?

4. What is your favourite colour?
It might be blue.

5. What are you listening to at the moment?
Elán - Neviem byť sám, Zaľubení, Zanedbaný sex

6. What is your favourite movie?
Hard Day’s Night:D LotR trilogy, Danny Deckchair…and I like Kingdom of Heaven, but haven’t seen the whole film:D

7. What is your favourite band/musician?
KEANE

8. Name your favourite alcoholic beverage?
Tullamore Dew:D I don’t drink that. Definitely not. Cappuccino with whipping cream&chocolate rocks.

9. What is your favourite dessert?

10. What do you want to be when you grow up/if you are already “grown up” what job do you have?
I’m gonna be a rockstar!:D

11. What do you love most in your life?

12. Where is your dream vacation?
Don’t ask me where it is, but who with.

13. What are you thinking about?
You:D

14. What is your favourite number?

15. What is your nickname?

omg nemam se rada za ty chyby:(

Kdysi dávno, když mi bylo pět, myslela jsem si zcela naivně, že jakmile nastoupím do první třídy, bude ze mne velká holka. Že budu dělat co budu chtít a domů se budu moct vracet až po setmění a nikdo proti tomu nic neřekne. Ale skutečnost byla jiná. Po zahájení školní docházky jsem mohla občas zůstat venku do sedmi, nicméně mne každých pět minut maminka volala zpět domů a když jsem se konečně odhodlala a přišla domů, dostala jsem vždy vynadáno, takže jsem se rozhodla, že rodiče budu ještě chvíli poslouchat. Však mi bylo jen necelých sedm let.

Další zlomový okamžik měl přijít v den mých desátých narozenin. To bylo zase očekávání, no nakonec se žádné drastické změny nekonaly. Poslouchat rodiče a domů v šest, maximálně v sedm. Někdy o půl osmé, když jsem byla zapálená do nejrůznějších akcí, které jsme podnikali s vrstevníky na hřišti za domem a když jsem měla dokonale uklizeno v pokoji. Což jsem tehdy opravdu (občas) měla.
Naději na jakýs takýs postup vzhůru v očích dospělých jsem viděla v přijetí na gymnázium. Tehdy jsem si připadala dospělejší než kdy předtím. Viděla jsem ty gymnazisty, pány a slečny v černých kabátech, připadali mi tak úžasní, tak nějak “lepší”. O stupeň výš než všichni ostatní. Chtěla jsem být jako oni. Když jsem se dostala na gymnázium, ústav, jehož byli součástí, stala jsem se budoucí generací těch elegantních lidí. Logicky jsem doufala, že dostanu nějaké výhody, no vše zůstalo při starém. I když, možná jsem mohla být venku/u kamarádky déle, nicméně musela jsem to vždy oznámit předem. Vždy když jsem něco chtěla, byla jsem upozorňována na to, že bych měla pomáhat mamince. Což jsem dělala a do jisté míry jsem se toho dodnes nezbavila, i když pokud řeknu, že potřebuju nastudovat extrémně těžké učivo fyziky, dostanu občas milost a smím například vyluxovat později. V takovém případě obvykle takto získaný čas na studium věnuji četbě, sledování filmů na počítači, internetu, tvorbě dekorací a čemukoliv co oddálí onen moment, kdy se budu muset opravdu učit.

Poté jsem doufala, že jistou samostatnost získám spolu s vydáním občanského (víte přece jakým jiným přídavným jménem se mu říká, ne?) průkazu. Opět nic. Měla jsem za sebou sice například pár výletů docela daleko, například do Británie, což ovšem neznamená, že jsem si mohla dělat co jsem chtěla. I nadále byly součástí rozloučení (vítání) věty jako “kam jdeš?”, “s kým”, “kdy se vrátíš?”, “co budete dělat?”, “nelžeš?” … “kdes byla?”, “s kým?”, “no tos teda neříkala”, “nelži”, “nemáš hlad?”, “tak se umej a běž spát”. Lidově řečeno, prd se změnilo.

Od patnácti let člověk získává jistou dávku zodpovědnosti. Když něco provedete, můžete být potrestáni. Můžete si na poště vyzvedávat balíčky na dobírku. Můžete sexuálně žít, nicméně když to uděláte, doktor a rodiče, vlastně všichni dospělí, kteří se to dozví, na vás budou koukat skrz prsty, v patnácti sexovat, to je něco strašného. Oni začínali později a přežili to (vlastně by mě zajímalo, v kolika začínali mí rodiče, ale pochybuji, že by mi to řekli bez hloupých otázek). Nadruhou stranu vás budou obdivovat vaši vrstevníci. Obecně platí, že čím dřív začnete, tím větší obdiv sklidíte u kamarádů a tím z větší výšky na vás budou koukat ti dospělí. No ale šesnáctiletá dívka, jdoucí si pro antikoncepci taky žádný potlesk u dospělých nesklidí, přestože je jí kladeno na srdce, že musí být zodpovědná, nechce-li být nezletilou matkou, což ona většinou určitě nechce. Z čehož vyplývá, že od patnácti má člověk spoustu možností, které když využije, moc tím nezíská.

V současné době je mi šesnáct. Krásný věk, no sedmnáct je hezčí číslo. Už se těším. Je mi ovšem jasné, že sedmnácté narozeniny opět nic nezmění. To, že narozeniny nikdy nic nezmění je ostatně důvodem, proč je zásadně nepovažuji za důležité. Na Vánocích je jedna pěkná věc: máme ji trávit s lidmi, které máme rádi. Což je možná chabé, no každopádně myslím, že to letos použiju. Chci být s lidmi (člověkem), které(ho) mám ráda. Je mi šestnáct a stále zcela nerozhoduji o tom, co budu dělat a kdy. Když chci například jet za kamarádkou do Olomouce, je mi odpovězeno “dej pokoj pořád s těma výletama”. Těším se, až budu moct přijít a říct “zítra jedu tam a tam a vrátím se tehdy a tehdy, s večeří nečekejte, vrátím se až na oběd”…nebo “s obědem nečekejte, vrátím se až na večeři”, to je jedno. A těším se, až to nebudu muset nikomu říkat, až nebudu závislá na rodičích, až budu moct jít/jet kdy, kam a s kým chci. Jen přemýšlím, kdy to bude. Příští rok? Nebo až mi bude osmnáct? Nebo snad až po maturitě, až se odstěhuji? Možná. Prozatím upírám pětasedmdesát procent nadějí k novému roku, zatímco zbylých pětadvacet k sedmnáctým narozeninám. A taky se modlím za dobré známky a šestí na dobře placené brigády, hlavně už žádné švestky.

A až budu velká, tak velká, že budu moct o všem rozhodovat sama za sebe, řeknu vám, jaký to je.