Tomáš: “Mám fotku s hrobem Oscara Wilda.”
Kuba: “Třeba tam jednou skoneš.”

Kikina: “Pane profesore, na mě leze jaro.”
YH: ” To je nějaká nabídka?”
Kikina: “Ne, to vám jen říkám.”

Mája: “Paní profesorko, my jsme vám koupili čokoládu, když byl včera ted den učitelů… a pak nám hlavně vraťte ten obal, Zuzka soutěží o auto.”
XL: “Aha, a bude aspoň fialový?”
Zuzka: “Bude.”
XL: “Ale to si pak budeš muset nakoupit fialové oblečení a sladit to, to se tak teď dělá. Mně bylo vyčteno, že moje stříbrný nehty absolutně neladí k modrýmu autu. Pozor na to.”

YS: “Má na mě někdo nějaké otázky?”
Katka: “Pane profesore, …”
Kikina: “Pane profesoréé!”
YS: “Vydrž, teď řešíme Katčin problém!”

Mája: “Pane profesore…?”
YK: “Ano, Máňo?”
Mája (pomalu): “Když látka přechází z pevné na kapalinu, tak se tomu říká tání?!”

YS: “Na písemku jsem dal jednoduché příklady, spočítá to každý…”

Ondra: “Nebuď jako Džejkob a zasuň!”

Jízda začíná beatlsáckou Drive my car, pokračuje energickou Jet a mnou ne zrovna oblíbenou Only Mamma Knows. Přes další písně jako Got To Get You Into My Life a Blackbird a Here Today věnovanou Johnovi (to mě mimochodem nutí přemýšlet, zda by Johnny, kdybyl byl býval žil, věnoval Paulovi nějakou neposměšnou písničku…) se dostáváme k geniální trojici písniček: Dance Tonight, Calico Skies, Mrs Vandebilt. Spolu s předposlední písní první poloviny DVD (Sing The Changes) pro mě nejlepší písně koncertu… tedy té části, kterou jsem už viděla.

Ten pán je starší než můj dědeček, ale … prostě umí. Opravdu, nenapadají mě žádná slova, která by přesně vystihla, jak moc se mi líbí, co ten starý pán předvádí. Hrát umí, zpěv mu jde, hlas nezlobí; upřímně: být tam, taky bych držela plakát s bláznivým nápisem: Paulie, you’re the best!
Následující připomínka není narážka na žádnou hudební skupinu a veškeré náznaky něčeho takového jsou jen ve vaší fantazii: Jen nekvalitní hudebník či nekvalitní zpěvák si musí vypomáhat poskakováním či maskami (= dělá z nouze ctnost). A  teď už tedy víte, kdo je podle mě kvalitní hudebník.

Ach, Back In The USSR… jdu koukat na druhou polovinu.

Tomáš: “A co zlatý zuby?”
YH: “No, zlatý zuby mít můžeš, ale v tom případě se nedoporučuje usmívat na cikány.”

XD/H: “Tak nám pověz něco o Balzakovi…”
Katka: “Honoré de Balzac byl…”
XD/H: “Ano, Balzac byl. To je důležitá věc, myslíte, že bychom se o něm učili, kdyby nebyl?”

XT: “Tak nám nějakej otrok smaže tabuli… FORDEY!”

Amy: “You just go there and say ‘Oh, I love you!’ and bla bla…”

YH: “Fordey, k tabuli.”
Tomáš (ocucává plechovku Pepsi): “Tak já to dopiju a půjdu…”

XR (k výtvatné skupině ve spojené hodině): “Vytáhněte si indexy a když budete zlobit, dostanete čtyřku z hudebky. Vám to je jedno, protože hudebku nemáte, ale nezlobte.”

Anishek: “Pane profesoreee, dejte mi poznamku!”

(v češtině - zadání slohové práce: interview)
Standa: “A to mám za někým jít a udělat s ním rozhovor?”
XD/H: “Ano, Stando, jinak by to nešlo.”

YK: “Co berete v biologii?”
Kluci: “Draky.”
YK: “Co?!”
My: “Raky!”
YK: “Já jim rozumněl ‘draky’…”

Teď bude následovat nostalgické ohlédnutí za uplynulým rokem 2009, takže prosím odpůrce nostalgie, aby už dál nečetli.

Tak, když jsme sami, začnu.

V roce 2009 mě poznamenalo mnoho událostí.

Viděla jsem…
…další show Evženovu. Krásné to bylo, dámy a pánové, máte co závidět. I když poprvé byl program lepší (Weir, Scali&Faelli,…), stejně to byl jedinečný zážitek.
…The Boat That Rocked. Těšila jsem se na ten film od prvního traileru, už kvůli té hudbě… A výsledek nezklamal. Prázdné kino taky není k zahození.
…My Fair Lady v Moravském divadle. Taky skvělý zážitek.

Slyšela jsem…
…spoustu krásných slov
…spoustu krásných skladeb
…asi tři dobré vtipy

Poznamenalo mně…
…týden na horách
…Rakousko, Chorvatsko, Maďar (nejen mně:D)
…škola (in the bad way)
…nemocnice

Pořídila jsem si…
…nebo dostala spoustu nových CD a DVD, naposled krásného Paula Mccartneyho, děkuji, Ježíšku!
…bundu
…knihy
…a super Garfield placku I hate Mondays!
…špatné známky z matiky

V rámci nového roku vás všechny mám moc ráda, zatím.

Ale to nevadí, nechce se mi psát ani nic jiného, slohovky, příspěvky do soutěží ani nic podobného. Na televizi nekoukám, netuším, o čem se zrovna hádají politici, nevím, co si mám myslet o státních maturitách, netuším, zda budu na vysoké platit školné (v takovém případě na vysokou nejspíš nepůjdu, netuším, kde bych vzala tolik peněz…) a nepřipadá mi to fér. Když jsem šla na gympl, nikdo mi neřekl, že budu maturovat nějakou jinou formou, že budu muset asi platit školné na vysoké… Kdyby mi to řekli, šla bych někam na hotelovku a nemusela se teď bát, že neodmaturuju, nedostanu se na vysokou a skončím jako prodavačka nebo účetní v zapadlém podniku někde na východě republiky.

Je mi naprosto jedno, o čem se politici hádají, co dělají squatteři a jaké vzory mají mladí. Důchodcům je to taky jedno, v jednom kuse poslouchám, jak jsme neukáznění, kupujem si kraviny a chováme se příšerně, ale kdo jim jednou bude vydělávat na důchody? Ti mladí, na které pořád nadávají. Nedostávám kapesné, když něco chci, musím si vydělat a našetřit.  To se vám potom nechce kupovat “kraviny”. Poslední, co jsem si koupila, byly příšerně drahé učebnice do školy, jízdenka k příteli a rohlík k svačině. Strašný blbosti.

Taky je prý špatné vázat se na jednoho kluka už od mládí. Já budu raděj s jedním, kterého mám ráda a který mě zná, než s pěti, o kterých budu vědět jen kde bydlí a jak dobří jsou v posteli. Chci s ním zůstat a nehodlám na tom nic měnit, jestli jsem kvůli tomu divná, prosím… Nepotřebuju svěřovat všem co jsme spolu zažili, stačí, že to víme my. Neuvažuju o tom, že bych každému na potkání vyprávěla, jak moc ho miluju, jak dlouho už spolu jsme a jak úžasně líbá, stačí, že to víme my.

Mám ráda Puškina a Byrona, miluju Pljuščenka a ve všech válkách jsem vždy fandila Rusku. Je mi jedno, že tam je Putin a nesvoboda, že na nás Rusové byli oškliví. Je mi to jedno.  Když nás Němci utlačovali a Francouzi s Angličanama se na nás vybodli, protože jsme malí, když bylo Američanům a celému světu jedno, co se s námi stane, Rusové nabídli pomoc, přestože nám v podstatě nemohli pomoct a měli pro to své vlastní mocenské důvody… Je mi jedno jak moc lidí tu Rusko nesnáší, já je mám ráda.

K dalším věcem, které mám (kromě přítele a Ruska) ráda, patří třeba moje super-ultra-nejlepší mp4ka, nejlepší kamarádka na světě. Růžová. Je nádherná a až budeme mít desetileté výročí, pozvu vás všechny na oslavu. Nebo ne, oslavíme to v soukromí. Nepiju alkohol, nekouřím a nerada se svěřuju, taky mě příliš nebaví poslouchat přehnané popisy vztahů, vtipy a nesnáším, když někdo někomu lže a tváří se, jakože nic. Taky je mi úplně jedno, kdo koho má rád, kdo nespláchl záchod a kdo miluje Edwarda Cullena/Harryho Pottera. Jsou to jen postavy z knížek, ksakru. Nejsem moc na matiku a ve fyzice si občas vymýšlím nové vzorce a je mi to docela jedno, k čemu budu v životě potřebovat výpočet střední kvadratické rychlosti či kinetické energie částic plynu, který uniká vadným uzávěrem z nádoby? Mám docela přesnou představu o svém životě a lidech, které v něm chci, a je mi docela jedno, s kým by kdo chtěl chodit, nebo jak se vypočítá výsledná teplota kalorimetru.

Podle Facebooku jsem hnědooká blondýna - a právě teď si tak opravdu připadám. Dnes se něco stalo a mně došlo, kolik lidí si myslí, že mě zná a přitom o mě nic neví. Je jen jeden člověk, který o mě ví všechno, pár těch, co o mě ví dost věcí a spousta těch, co mi jen říkají co mají na srdci a smějí se, když něco řeknu já. Už raděj nic neříkám. Mnohem raději se podívám na Grey’s Anatomy, ačkoliv si myslíte, že to je blbost… a koukám na krasobruslení, mám ráda Evžena a čtu Dostojevského, Huga a Tolkiena a stěžuju si jen, že neumím chemii (což je mi v podstatě jedno). Je tu jeden člověk, co se nesměje, že by moje problémy chtěl mít, protože on zná ty skutečné problémy. Věřte, raděj bych řešila problém typu “Jde vidět ten jebák na čele”, než problémy, které řeším.

Jo, možná jsem hloupá, ale mně je jedno, co si o mně kdo myslí. Já vím, co chci dělat a s kým chci být a kde, pročež mě spousta “kamarádů” vyškrtla ze své budoucnosti a já se s tím smířila. Když mi H. tehdy, když jsem potkala Jeho, řekla, že mě nikam zvát nemusí, protože se na všechny stejně jednou vybodnu a odstěhuju se s Ním, rozhodla jsem se nezatěžovat okolí svými pocity, když mě berou jako dočasnou postavu zdějšího všedního života. Nač je zatěžovat, když už skoro maturujem a já se pak odstěhuju a přestanu pro ně existovat?

Ve zkratce… demokraticky jsem se rozhodla, že je mi všechno ukradené, hlavní je, že jsme spolu a víme co chceme:) (Víme, co chceme, já a ty, přeskakujeme mrtvoly:D).

Goodnight and have a pleasant whatever…

PS: Vážně nepiju a nekouřím;)

1,00E-63 lunto l
1,00E-60 mikto mi
1,00E-57 nekto nk
1,00E-54 otro o
1,00E-51 pekro pk
1,00E-48 quekto q
1,00E-45 rimto r
1,00E-42 sotro s
1,00E-39 trekto td
1,00E-36 unto u
1,00E-33 vunkto v
1,00E-30 wekto w
1,00E-27 xonto x
1,00E-24 yocto y
1,00E-21 zepto z
1,00E-18 atto a
1,00E-15 femto f
1,00E-12 pico p
1,00E-09 nano n
1,00E-06 micro µ
1,00E-03 milli m

asi jsem měla nejdříve upozornit, že je třeba číst odspodu, že?

Zpět k tématu… Jindro, to Tebe mi FB, na který jsem zavítala za poslední rok asi 4x, nabízí jako člověka, kterého znám. Nechápala jsem, jak může ta sociální síť vědět, že znám mého Inda Anuraga nebo jak ví, že mě učí profesor Heinz… a nechápala jsem, proč mi neustále vnucuje nějakého Jindru, znám jen toho z Rychlých Šípů a ten Facebook určitě nemá…

Ale už to chápu! Markétka rozšířila mé obzory a rozptýlila obavy o vesmírném talíří schopném číst lidem (mně) myšlenky létajícím kolem Uničova . Řeknu vám to tajemství, ale pššt, pojďte blíž: Načítají kontakty z e-mailu! Pššt, ne tak nahlas! Prozatím nechápu, jak se Facebook dostal do mého seznamáckého mejlu, ale to zjistím co nejdřív.

***

Dnes mi Facebook, který má vždy pravdu (v rádiu to říkali) odhalil spoustu šokujících informací o mé osobě.  Vyberu ty nejzajímavější, nejzásadnější a nejšokujícnější (tohle slovo jsem si právě vymyslela, zní stylově, punQ, pičoo… - to bylo pro Kikinu, normálně tak nemluvím, všem slušným čtenářům (Honzo) se omlouvám).

Podle fejbůkovských testů jsem 100% přírodní blondýna s kaštanově hnědýma očima, z celebrit se ke mně nejvíc hodí Robert Pattinson, pro všechny Edward Cullen, pro mě Cedric Diggory; z mystických postav odpovídám moudrému draku (hahaaa, Libuuuš, tvýho vlkodlaka sním!), jsem věrná a sním o nevázaném skupinovém sexu s neznámými lidmi. A teď o mě víte všichni víc, než můj přítel, protože ten mou blond podstatu ještě neodhalil a v jednom kuse chválí mé “modrozelené” oči. Davide, už si všimni, že jsou hnědý!

A ještě jedna zásadní informace: v testu “Kdo ze třídy se k tobě hodí?” jsem i přes velkou obavu, že mi vyjde “Katedra” (potom by se mi splnil ten sen o skupinovém sexu s neznámými lidmi) obdržela výsledek “Řada uprostřed, třetí lavice, židle u okna”. Hani, tak kdy do toho praštíme?

21:12, krásný čas, tak akorát čas to zabalit. Jindro, děkuji za přízeň a informace, vy ostatní, děkuji za trpělivost…

Special thanks to: Honza, Anička, Libuše, Marta et David.

Ty ale víš, že jsem stihla napsat jen o tom zlém a dál jsem se nedostala, kvůli spoustě povinností, dovolené a nemoci a snad jen ten nahoře ví, co vše mi v psaní bránilo. Asi víš, kam mířím, drahý příteli, nebudu tedy chodit kolem horké kaše. Z temných hlubin člověka vždy vytáhne ten usměvavý, oddaný a věrný přítel, co podá ruku.  Vždycky jsi to byl ty, ale tentokrát to asi nepůjde. To tys mě dostal tam, kde teď jsem a vidím, že ke mně natahuješ ruku, ale bojím se ji přijmout. Nechápu, co se vlastně stalo?!

***

A teď z veselejšího soudku, labuťák je právě na koncertě (příšerné) skupiny jménem Bunda nebo tak nějak, takže jsem tu sama… vyplňuju francouzské Revision 2, bez opisování z výsledků (z mého salátového vydání výsledky záhadně zmizely), takže tam mám určitě nejvíc chyb z celé francouzské skupiny.

V rohu pokojíčku mám za nedodělanou lištou (tou, co drží lino u podlahy a zdi) izolepou přilepeného pavouka, který mi způsobil vážné zranění, když jsem se ho snažila zabít pracovním sešitem do francouzštiny (jiných učebnic/knih by mi bylo líto + nejsou dostatečně velké). Dvakrát jsem ho netrefila, načež se chytře schoval do díry mezi podlahou a futrem, nicméně jsem si zdárně o dveře/kliku/něco poblíž sedřela kus kůže z ruky. Ošetřila jsem to a přelepila náplastí s Garfieldem, takže už je to dobré. Pavouka jsem zpod futra vyhnala kusem papíru a on zalezl za nedodělanou (děkuji, pánové podlaháři!) lištu. Nezbývalo tedy nic jiného, než ho tam zalepit a lištu tím zaslepit. Od středy, kdy jsem tam pavouka velmi komfotrně ubytovala, poslouchám velmi vtipné narážky mé sestry typu “Máš v plánu odlepit pavouka?” a výhružky “Nech toho, nebo vysvobodím pavouka!”

V hloubi duše doufám, že pavouk v díře chcípne a nebudu se s ním muset už nikdy potkat. Amen.

Téma “Milý světe (dopis s prvky úvahy o tom, co mě trápí)” je docela zajímavé, takže bylo zprvu mým favoritem. Nicméně po téměř půlhodině přemítání, jak na oslovení “Milý světe” navázat, zda oslovovat TEN svět či TY lidi anebo TO lidstvo, jsem zabředla do bezvýchodné úvahy o tom, že lidé umírají každou chvíli a mnohdy nestihnou říct všechno pěkné, co by rádi řekli. A to vše z jednoduchého důvodu - každý chce nejdřív slyšet to horší, čehož je zpravidla více, tudíž na příjemné věci nezbývá většinou čas. Touto úvahou jsem chtěla naznačit, že než strávit život sdělováním ošklivých věcí, měli bychom se zaměřit na ty pozitivní. Abychom to nepříjemné ale tak úplně nepřeskočili, můžeme to světu sdělit vše najednou, například psanou formou.

A právě to byl zádrhel. Ať jsem přemýšlela jak jsem chtěla, nic ošklivého (a použitelného) mě nenapadalo. Nemůžu si přece světu stěžovat (rozhodně ne v školní slohové práci), že mě bolí koleno a v písemce z francouzštiny jsem udělala tak pitomý chyby, že ani sama nevím, jak se mi to podařilo.

Nebudu přeci světu tvrdit, že mě trápí hladomor v Africe. Jistě, je to strašné, ale že by mě to trápilo, to rozhodně ne. Člověk je od přírody tvor sobecký a je také dáno, že pokud se neštěstí netýká jeho samotného, nebo alespoň jeho nejbližšího okolí, vůbec se tím nezaobírá. Stejně tak koukám na násilí na amerických školách, na pašeráky nebezpečných drog, na nesmyslné náboženské rituály, při kterých se lidé doslova mučí… ale jakmile někdo kouří nebo se oddává alkoholu, v mých očích je mnohem horší než masoví vrazi (no, i když on takový kuřák taky přispívá k zabití spousty nevinných lidí). Důvody zcela osobní a soukromé. Takže ano, trápí mě, když lidé kouří nebo pijí alkohol. Rozhodně o něco víc, než hladomor, tsunami a zemětřesení a všechny ty věci, na které se vybírají peníze, včetně maturitních večírků “chudých” studentů maturitních večírků, kteří se převlékají za pastelky a gorily a když jim člověk řekne, že nemá u sebe peníze (což je pravda, kdo by v pondělí čekal poslední zvonění - už asi PÁTÉ (!!!) za poslední dva týdny), tak chudého studenta/studentku gymnázia postříkají octem. To je ta cena za pravdomluvnost.

Ach, to je další věc, která mě “trápí”. Lepší slovo by bylo “vadí”. Opravdu už mi to připadá, že to nejsou ani maturanti, kdo mě pořád zastavuje a chce mě obrat o všechno, co mám, stříká mi ocet na kapsu s mobilem/mp3jkou (DEBILOVÉ!) a říká “Přispěj na maturitní věčírek!”
Vážně přemýšlím, že uspořádám takové malé “poslední zvonění”, převleču se za něco bizarního (třeba za fixu) a půjdu na autobusové nádraží vybírat příspěvky, které samozřejmě půjdou do mé kapsy. A na zastrašování mládeže a starších lidí si vezmu lahev octa, to prý zabírá. V případě nouze pak můžu jít vybírat na nemocné děti (”Paní, přispějte na nemocné děti!” “Já jsem taky dítě a mám chřipku…” “Ale prosimvas, vám už určitě 18 bylo!”). Tsss.

A taky mě mrzí, že kdykoliv něco chci, je to moc drahé. Jako například zámek u jezera, hobití nora nad Prahou, parník anebo zvuková izolace mého pokoje (ve vedlejší místnosti přebývá hlučná sestra, které vadí každý můj pohyb, ze všeho nejvíc převalování v posteli, chození po pokoji, otvírání a zavírání skříní a taky psaní…).

A momentálně mě trápí moje pravá ruka, docela bolí. Slohovka, větší písemka z angličtiny a dopisování zeměpisu jí moc neprospělo. Půjdu ji raději uložit do postýlky.