CatyKaty

Mona: “Pane profesore, mně už se to sem nevleze….”
Komsa: “Mně taky ne, už píšu dokolečka…”

Až předkové mí do své vzdušné síně
mne jednou povolají k radosti mé:
až nehmotný se budu větrem plavit
či svahy hor jak mlžný opar zdravit,
nechť tam, kde vrátila se země k zemi
dát pomník nikdo neodváží se mi!
Ne co je zásluh v kámen vytesáno,
mým epitafem má být jméno samo.
Jestliže to ctí neověnčí rov,
čím by mi byla chvála plná slov.
To, jenom to mi musí postačit:
S tím vzpomínán, či zapomenut být!

(George Gordon Noel Byron)

Strome mých mladých let! Jak z hloubky oddechuje
koruna větví tvých, když vánek nad ní pluje;
teď sedávám tu sám, já jenž tu chodil všude
s drahými přáteli po zelené tvé půdě.
S těmi jsem chodíval, kdo v dálce rozptýleni
snad truchlí teď jak já nad časem, jehož není,
kdo cítili by též, že srdce spočinou tam.
Ty jilme ochranný, ty nade mnou jsi bděl
stíny svých haluzí, když soumrak nadcházel,
jako se skláníš teď, když znovu ležím tady,
žel bez těch myšlenek, jež hřály moje mládí.
Výmluvné větve tvé, jako by byly živé,
šeptají „vzpomeň si na to, co bylo dříve“
a něžným kýváním, hned nahoru, hned dolů,
jako by říkaly „dnes loučíme se spolu“.
Až jednou skončí osud mé putování,
až v srdci zavládne klid bez vášně a přání,
vždycky jsem myslíval, že by mi bylo milé,
pokud se něčím dá ulehčit ona chvíle,
kdybych tak nalezl útulek skromný, těsný,
pod stromem, který mne zkolébat uměl ve sny.
Smrt s pomyšlením tím už by mne neděsila,
kde srdce rádo dlí, zem by mu lehká byla;
zde bych chtěl jednou spat, kde moje mládí snilo,
spřádajíc naděje, z nichž nic se nesplnilo.
Chtěl bych tu spočívat, kde dítě hrávalo si
ve stínu omamné a konejšivé moci,
pod půdou kryjící místo, jež měl jsem rád,
promísen se zemí, v níž stopy mé jsou snad;
A lidé blízcí mi v mladosti požehnané
možná by vzpomněli, jak vzpomínám já na ně,
mí dávní druhové, památkou dnů těch spjatí.
A svět by zapomněl: co lepšího si přáti!

(George Gordon Noel Byron)

Musím vás vzdělávat, ne? Si toho važte, jsem to přepsala touhle svou hlavou!:D

Tím se vám snažím naznačit, že Hodiny zahálky stojí za přečtení.

Rozhodla jsem se rozšířit Vaše literární obzory. O Orwellovi jste zaručeně slyšeli, jeho knihy 1984 a Farma zvířat (prase Napoleon:P) jsou přece známé:P Mimochodem tuším, že obě jsou povinné na maturitu, minimalně jedna z nich určitě:P No ale o Nadechnout se se nám p. prof. Langer nezmínil ani slovem - a podle mě je to škoda ;-P

Nebudu vám tu popisovat celou knihu, jen nastíním a napíšu pár ukázek… Takže metodou profesora Chmelíka: napíšeme si na papír problém: jste pětačtyřicetiletý Angličan plnoštíhlé postavy, máte průměrný příjem, dvě děti, se kterými se jaksi míjíte a manželku, která vás taky příliš nezajímá. Celý svět je podle vás zkažený a tak vzpomínáte na “nezkažený” svět svého dětství. Rozhodnete se vydat do rodné vesnice (městečka?), ale to, co najdete (prům. centrum), se Vám vůbec nelíbí. Co s tím uděláte?

Děti mám dvě, Billyho, tomu je sedm, a Lornu, které je jedenáct. Mám k nim dost zvláštní vztah. Většinou bych je nejradši neviděl. Jejich konverzace je pro mě šíleným utrpením. Prožívají to neslané nemastné období dětství, kdy se veškerá řeč točí kolem pravítek, pouzder a toho, kdo měl lepší známku z francouzštiny. Jindy, zvlášť když spí, mívám ale uplně jiný pocit. Za letních večerů, kdy je ještě světlo, jsem občas stával u jejich postýlky a sledoval je ve spánku. Jejich kulaté tvářičky a zlaté vlásky o několik odstínů světlejší než ty moje. To jsem pak byl plný soucitu a lásky, jak o tom píšou v Bibli. V takových chvílích si připadám nevýznamný jako trubka od záchodu a cítím, že mým jediným úkolem je přivádět tyhle tvorečky na svět a obstarávat jim obživu, dokud nevyrostou. Ale takovéhle chvíle mám zřídkakdy.

Je to navždy pryč? Nevím. Ale říkám vám, v tom světě se dobře žilo. Patřím do něj. A vy taky.

Tak doufám, že jsem vás aspoň trošku navnadila a alespon někdo si tu knížku přečte…rozhodně stojí za to:P