CatyKaty

Procházka: “Chybí všichni, co jsou tady?”

Slezák: “Má na mě někdo nějaké otázky?”
Katka: “Pane profesore, …”
Kikina: “Pane profesoréé!”
Slezák: “Vydrž, teď řešíme Katčin problém!”

Mája: “Pane profesore…?”
Komsa: “Ano, Máňo?”
Mája (pomalu): “Když látka přechází z pevné na kapalinu, tak se tomu říká tání?!”

Slezák: “Na písemku jsem dal jednoduché příklady, spočítá to každý…”

Ondra: “Nebuď jako Džejkob a zasuň!”

K Vánocům mi můj drahý polovičák ve spolupráci se Sirem McCartneym nadělili záznam živého koncertu, resp. trojkoncertu z července 2009, který teprve nedávno vyšel na 2DVD a 2CD. Po několikanásobném poslechu prvního CD a zhlédnutí prvního DVD musím říct… ON TO POŘÁD UMÍ! A že nejsem sama, kdo stále není rezistentní proti šarmu tohoto téměř 70 let starého pána, dokazují nápisy typu “Marry me Paul!” (Vezmi si mě, Paule) - na druhé straně tohoto plakátu je napsáno “Or sign my poster” (Nebo mi podepiš plakát), čemuž se smál i sám hudebník…

Jízda začíná beatlsáckou Drive my car, pokračuje energickou Jet a mnou ne zrovna oblíbenou Only Mamma Knows. Přes další písně jako Got To Get You Into My Life a Blackbird a Here Today věnovanou Johnovi (to mě mimochodem nutí přemýšlet, zda by Johnny, kdybyl byl býval žil, věnoval Paulovi nějakou neposměšnou písničku…) se dostáváme k geniální trojici písniček: Dance Tonight, Calico Skies, Mrs Vandebilt. Spolu s předposlední písní první poloviny DVD (Sing The Changes) pro mě nejlepší písně koncertu… tedy té části, kterou jsem už viděla.

Ten pán je starší než můj dědeček, ale … prostě umí. Opravdu, nenapadají mě žádná slova, která by přesně vystihla, jak moc se mi líbí, co ten starý pán předvádí. Hrát umí, zpěv mu jde, hlas nezlobí; upřímně: být tam, taky bych držela plakát s bláznivým nápisem: Paulie, you’re the best!
Následující připomínka není narážka na žádnou hudební skupinu a veškeré náznaky něčeho takového jsou jen ve vaší fantazii: Jen nekvalitní hudebník či nekvalitní zpěvák si musí vypomáhat poskakováním či maskami (= dělá z nouze ctnost). A  teď už tedy víte, kdo je podle mě kvalitní hudebník.

Ach, Back In The USSR… jdu koukat na druhou polovinu.

Tichá: “No teda, ty škrábeš! To by ani prase nepřečetlo!”
Hanka: “No jo, prase číst neumí…”

Tomáš: “A co zlatý zuby?”
Heinz: “No, zlatý zuby mít můžeš, ale v tom případě se nedoporučuje usmívat na cikány.”

Dofková: “Tak nám pověz něco o Balzakovi…”
Katka: “Honoré de Balzac byl…”
Dofková: “Ano, Balzac byl. To je důležitá věc, myslíte, že bychom se o něm učili, kdyby nebyl?”

Tichá: “Tak nám nějakej otrok smaže tabuli… FORDEY!”

Amy: “You just go there and say ‘Oh, I love you!’ and bla bla…”

Heinz: “Fordey, k tabuli.”
Tomáš (ocucává plechovku Pepsi): “Tak já to dopiju a půjdu…”

Rábková (k výtvatné skupině ve spojené hodině): “Vytáhněte si indexy a když budete zlobit, dostanete čtyřku z hudebky. Vám to je jedno, protože hudebku nemáte, ale nezlobte.”

Anishek: “Pane profesoreee, dejte mi poznamku!”

(v češtině - zadání slohové práce: interview)
Standa: “A to mám za někým jít a udělat s ním rozhovor?”
Dofková: “Ano, Stando, jinak by to nešlo.”

Komsa: “Co berete v biologii?”
Kluci: “Draky.”
Komsa: “Co?!”
My: “Raky!”
Komsa: “Já jim rozumněl ‘draky’…”

V rytmu Chopinových valčíků jsem po internetovém parketu doklouzala až sem, abych ty, kdo se mnou mají trpělivost, sdělila, že jsem stále naživu. Svět se točí a ani letos se nezastaví. Nezastaví se ani když si nutně přejeme, aby se zastavil a dal nám víc času… Nezastaví se ani v roce 2012, jak si mnozí myslí.

Teď bude následovat nostalgické ohlédnutí za uplynulým rokem 2009, takže prosím odpůrce nostalgie, aby už dál nečetli.

Tak, když jsme sami, začnu.

V roce 2009 mě poznamenalo mnoho událostí.

Viděla jsem…
…další show Evženovu. Krásné to bylo, dámy a pánové, máte co závidět. I když poprvé byl program lepší (Weir, Scali&Faelli,…), stejně to byl jedinečný zážitek.
…The Boat That Rocked. Těšila jsem se na ten film od prvního traileru, už kvůli té hudbě… A výsledek nezklamal. Prázdné kino taky není k zahození.
…My Fair Lady v Moravském divadle. Taky skvělý zážitek.

Slyšela jsem…
…spoustu krásných slov
…spoustu krásných skladeb
…asi tři dobré vtipy

Poznamenalo mně…
…týden na horách
…Rakousko, Chorvatsko, Maďar (nejen mně:D)
…škola (in the bad way)
…nemocnice

Pořídila jsem si…
…nebo dostala spoustu nových CD a DVD, naposled krásného Paula Mccartneyho, děkuji, Ježíšku!
…bundu
…knihy
…a super Garfield placku I hate Mondays!
…špatné známky z matiky

V rámci nového roku vás všechny mám moc ráda, zatím.

Nepíšu. Nemám chuť psát… děje se spousta věcí, o kterých se mi ale nechce psát, protože by pak tohle celé upadlo ještě hlouběji než to už je, byl by to řadový blog typu “Co jsme dnes dělali s miláčkem”, “Jak jsme se s miláčkem pohádali”, “Jak moc ho miluju” … atd. A to by už nemohlo být mé dílo. Neklesnu tak hluboko. Nikdy.

Ale to nevadí, nechce se mi psát ani nic jiného, slohovky, příspěvky do soutěží ani nic podobného. Na televizi nekoukám, netuším, o čem se zrovna hádají politici, nevím, co si mám myslet o státních maturitách, netuším, zda budu na vysoké platit školné (v takovém případě na vysokou nejspíš nepůjdu, netuším, kde bych vzala tolik peněz…) a nepřipadá mi to fér. Když jsem šla na gympl, nikdo mi neřekl, že budu maturovat nějakou jinou formou, že budu muset asi platit školné na vysoké… Kdyby mi to řekli, šla bych někam na hotelovku a nemusela se teď bát, že neodmaturuju, nedostanu se na vysokou a skončím jako prodavačka nebo účetní v zapadlém podniku někde na východě republiky.

Je mi naprosto jedno, o čem se politici hádají, co dělají squatteři a jaké vzory mají mladí. Důchodcům je to taky jedno, v jednom kuse poslouchám, jak jsme neukáznění, kupujem si kraviny a chováme se příšerně, ale kdo jim jednou bude vydělávat na důchody? Ti mladí, na které pořád nadávají. Nedostávám kapesné, když něco chci, musím si vydělat a našetřit.  To se vám potom nechce kupovat “kraviny”. Poslední, co jsem si koupila, byly příšerně drahé učebnice do školy, jízdenka k příteli a rohlík k svačině. Strašný blbosti.

Taky je prý špatné vázat se na jednoho kluka už od mládí. Já budu raděj s jedním, kterého mám ráda a který mě zná, než s pěti, o kterých budu vědět jen kde bydlí a jak dobří jsou v posteli. Chci s ním zůstat a nehodlám na tom nic měnit, jestli jsem kvůli tomu divná, prosím… Nepotřebuju svěřovat všem co jsme spolu zažili, stačí, že to víme my. Neuvažuju o tom, že bych každému na potkání vyprávěla, jak moc ho miluju, jak dlouho už spolu jsme a jak úžasně líbá, stačí, že to víme my.

Mám ráda Puškina a Byrona, miluju Pljuščenka a ve všech válkách jsem vždy fandila Rusku. Je mi jedno, že tam je Putin a nesvoboda, že na nás Rusové byli oškliví. Je mi to jedno.  Když nás Němci utlačovali a Francouzi s Angličanama se na nás vybodli, protože jsme malí, když bylo Američanům a celému světu jedno, co se s námi stane, Rusové nabídli pomoc, přestože nám v podstatě nemohli pomoct a měli pro to své vlastní mocenské důvody… Je mi jedno jak moc lidí tu Rusko nesnáší, já je mám ráda.

K dalším věcem, které mám (kromě přítele a Ruska) ráda, patří třeba moje super-ultra-nejlepší mp4ka, nejlepší kamarádka na světě. Růžová. Je nádherná a až budeme mít desetileté výročí, pozvu vás všechny na oslavu. Nebo ne, oslavíme to v soukromí. Nepiju alkohol, nekouřím a nerada se svěřuju, taky mě příliš nebaví poslouchat přehnané popisy vztahů, vtipy a nesnáším, když někdo někomu lže a tváří se, jakože nic. Taky je mi úplně jedno, kdo koho má rád, kdo nespláchl záchod a kdo miluje Edwarda Cullena/Harryho Pottera. Jsou to jen postavy z knížek, ksakru. Nejsem moc na matiku a ve fyzice si občas vymýšlím nové vzorce a je mi to docela jedno, k čemu budu v životě potřebovat výpočet střední kvadratické rychlosti či kinetické energie částic plynu, který uniká vadným uzávěrem z nádoby? Mám docela přesnou představu o svém životě a lidech, které v něm chci, a je mi docela jedno, s kým by kdo chtěl chodit, nebo jak se vypočítá výsledná teplota kalorimetru.

Podle Facebooku jsem hnědooká blondýna - a právě teď si tak opravdu připadám. Dnes se něco stalo a mně došlo, kolik lidí si myslí, že mě zná a přitom o mě nic neví. Je jen jeden člověk, který o mě ví všechno, pár těch, co o mě ví dost věcí a spousta těch, co mi jen říkají co mají na srdci a smějí se, když něco řeknu já. Už raděj nic neříkám. Mnohem raději se podívám na Grey’s Anatomy, ačkoliv si myslíte, že to je blbost… a koukám na krasobruslení, mám ráda Evžena a čtu Dostojevského, Huga a Tolkiena a stěžuju si jen, že neumím chemii (což je mi v podstatě jedno). Je tu jeden člověk, co se nesměje, že by moje problémy chtěl mít, protože on zná ty skutečné problémy. Věřte, raděj bych řešila problém typu “Jde vidět ten jebák na čele”, než problémy, které řeším.

Jo, možná jsem hloupá, ale mně je jedno, co si o mně kdo myslí. Já vím, co chci dělat a s kým chci být a kde, pročež mě spousta “kamarádů” vyškrtla ze své budoucnosti a já se s tím smířila. Když mi H. tehdy, když jsem potkala Jeho, řekla, že mě nikam zvát nemusí, protože se na všechny stejně jednou vybodnu a odstěhuju se s Ním, rozhodla jsem se nezatěžovat okolí svými pocity, když mě berou jako dočasnou postavu zdějšího všedního života. Nač je zatěžovat, když už skoro maturujem a já se pak odstěhuju a přestanu pro ně existovat?

Ve zkratce… demokraticky jsem se rozhodla, že je mi všechno ukradené, hlavní je, že jsme spolu a víme co chceme:) (Víme, co chceme, já a ty, přeskakujeme mrtvoly:D).

Goodnight and have a pleasant whatever…

PS: Vážně nepiju a nekouřím;)

Milý Jindro, už vím, kdo jsi, už jsem si vzpomněla. Ty jsi ten mladý muž, co se zajímal o názvy mocnin desíti od giga nahoru. Děkuji za rozšíření mých obzorů, a pro rozšíření obzorů všech ostatních, co sem ještě zavítají po půl roce nečinnosti, ty menší jednotky:

1,00E-63 lunto l
1,00E-60 mikto mi
1,00E-57 nekto nk
1,00E-54 otro o
1,00E-51 pekro pk
1,00E-48 quekto q
1,00E-45 rimto r
1,00E-42 sotro s
1,00E-39 trekto td
1,00E-36 unto u
1,00E-33 vunkto v
1,00E-30 wekto w
1,00E-27 xonto x
1,00E-24 yocto y
1,00E-21 zepto z
1,00E-18 atto a
1,00E-15 femto f
1,00E-12 pico p
1,00E-09 nano n
1,00E-06 micro µ
1,00E-03 milli m

asi jsem měla nejdříve upozornit, že je třeba číst odspodu, že?

Zpět k tématu… Jindro, to Tebe mi FB, na který jsem zavítala za poslední rok asi 4x, nabízí jako člověka, kterého znám. Nechápala jsem, jak může ta sociální síť vědět, že znám mého Inda Anuraga nebo jak ví, že mě učí profesor Heinz… a nechápala jsem, proč mi neustále vnucuje nějakého Jindru, znám jen toho z Rychlých Šípů a ten Facebook určitě nemá…

Ale už to chápu! Markétka rozšířila mé obzory a rozptýlila obavy o vesmírném talíří schopném číst lidem (mně) myšlenky létajícím kolem Uničova . Řeknu vám to tajemství, ale pššt, pojďte blíž: Načítají kontakty z e-mailu! Pššt, ne tak nahlas! Prozatím nechápu, jak se Facebook dostal do mého seznamáckého mejlu, ale to zjistím co nejdřív.

***

Dnes mi Facebook, který má vždy pravdu (v rádiu to říkali) odhalil spoustu šokujících informací o mé osobě.  Vyberu ty nejzajímavější, nejzásadnější a nejšokujícnější (tohle slovo jsem si právě vymyslela, zní stylově, punQ, pičoo… - to bylo pro Kikinu, normálně tak nemluvím, všem slušným čtenářům (Honzo) se omlouvám).

Podle fejbůkovských testů jsem 100% přírodní blondýna s kaštanově hnědýma očima, z celebrit se ke mně nejvíc hodí Robert Pattinson, pro všechny Edward Cullen, pro mě Cedric Diggory; z mystických postav odpovídám moudrému draku (hahaaa, Libuuuš, tvýho vlkodlaka sním!), jsem věrná a sním o nevázaném skupinovém sexu s neznámými lidmi. A teď o mě víte všichni víc, než můj přítel, protože ten mou blond podstatu ještě neodhalil a v jednom kuse chválí mé “modrozelené” oči. Davide, už si všimni, že jsou hnědý!

A ještě jedna zásadní informace: v testu “Kdo ze třídy se k tobě hodí?” jsem i přes velkou obavu, že mi vyjde “Katedra” (potom by se mi splnil ten sen o skupinovém sexu s neznámými lidmi) obdržela výsledek “Řada uprostřed, třetí lavice, židle u okna”. Hani, tak kdy do toho praštíme?

21:12, krásný čas, tak akorát čas to zabalit. Jindro, děkuji za přízeň a informace, vy ostatní, děkuji za trpělivost…

Special thanks to: Honza, Anička, Libuše, Marta et David.

Život skrývá mnohé, něco dobré, něco zlé…a vše zlé je pro něco dobré. Pro ztrátu iluzí například. Alespoň se to říká. Nedávno jsem začala psát povídku s názvem Jak chutná život, TY víš, o čem mluvím. Bohužel jsem ji prozatím nedokončila, což je důvod, proč ji nezná nikdo jiný, snažím se schovávat své nápady před ostatním světem, zejména před lidmi, co rádi píšou, abych je snad příliš neinspirovala… možná trochu sobecké, ale nikdo vám nedá plány svého vynálezu dřív, než ho patentuje.

Ty ale víš, že jsem stihla napsat jen o tom zlém a dál jsem se nedostala, kvůli spoustě povinností, dovolené a nemoci a snad jen ten nahoře ví, co vše mi v psaní bránilo. Asi víš, kam mířím, drahý příteli, nebudu tedy chodit kolem horké kaše. Z temných hlubin člověka vždy vytáhne ten usměvavý, oddaný a věrný přítel, co podá ruku.  Vždycky jsi to byl ty, ale tentokrát to asi nepůjde. To tys mě dostal tam, kde teď jsem a vidím, že ke mně natahuješ ruku, ale bojím se ji přijmout. Nechápu, co se vlastně stalo?!

***

A teď z veselejšího soudku, labuťák je právě na koncertě (příšerné) skupiny jménem Bunda nebo tak nějak, takže jsem tu sama… vyplňuju francouzské Revision 2, bez opisování z výsledků (z mého salátového vydání výsledky záhadně zmizely), takže tam mám určitě nejvíc chyb z celé francouzské skupiny.

V rohu pokojíčku mám za nedodělanou lištou (tou, co drží lino u podlahy a zdi) izolepou přilepeného pavouka, který mi způsobil vážné zranění, když jsem se ho snažila zabít pracovním sešitem do francouzštiny (jiných učebnic/knih by mi bylo líto + nejsou dostatečně velké). Dvakrát jsem ho netrefila, načež se chytře schoval do díry mezi podlahou a futrem, nicméně jsem si zdárně o dveře/kliku/něco poblíž sedřela kus kůže z ruky. Ošetřila jsem to a přelepila náplastí s Garfieldem, takže už je to dobré. Pavouka jsem zpod futra vyhnala kusem papíru a on zalezl za nedodělanou (děkuji, pánové podlaháři!) lištu. Nezbývalo tedy nic jiného, než ho tam zalepit a lištu tím zaslepit. Od středy, kdy jsem tam pavouka velmi komfotrně ubytovala, poslouchám velmi vtipné narážky mé sestry typu “Máš v plánu odlepit pavouka?” a výhružky “Nech toho, nebo vysvobodím pavouka!”

V hloubi duše doufám, že pavouk v díře chcípne a nebudu se s ním muset už nikdy potkat. Amen.